Pondělí 4.8.

Protože s radostí sleduji, že návštěvnost našeho webu utěšeně narůstá, nedá mi to, než referovat o událostech druhého dne, respektive prvního skutečného dne v sedle! Vzhledem k tomu, že naše pětka měla v součtu před tímto, jak Boby říkal "výletem" letos najeto asi 550 km, dalo se očekávat "že to bude bolet", a skutečně....

Vedoucí letošní výpravy Milan, bez ohledu na svoji nedělní (mírnou) indispozici, tvrdošíjně hlásal, že tento rok pojedeme z kopce! Nevím jak to myslel, v každém případě s některými to z kopce šlo!

Po rozloučení se vstřícnou "paní ubytovatelkou" jsme vyrazili, kupodivu první kilometry skutečně z kopce, směr Žamberk. I přes pohodovou jízdu mírně zvlněným terénem dokázali někteří (Jirka, neustále si stěžující na jazyk nalepený na patře) za prvních 10 km vypít i tři litry vody. V pohodě byl Milan, který ráno, jak jsme později pochopili tradičně, slupl jednoho lahváče. To se mu to šlapalo, to se mu to vléval optimismus ostatním do žil...

Kolem přehrady Pastviny jsme se po asi 24 km dostali k našemu prvnímu postupnému cíli - pivovaru Kanec v Žamberce. Pivovarská restaurace sice otvírala až ve 13 hod., ale v místní prodejničce nabízeli chlazené lahváče ze svojí produkce, hurá! Polotmavé, speciální ležák a konopné způsobily, že Boby navrhoval, abychom zde začali hledat ubytování.

Bohužel, kromě Jirky se jeho myšlenka nesetkala s pochopením. Takže zpátky do sedel. Když už jsme byli připraveni, objevil se sládek, pan Kalous, a nabídl nám malou exkurzi. Sesednout ze sedel. Pěkný minipivovárek, pěkná "přidružená výroba" kořalek a likérů (ochutnávka). Děkujeme panu inženýrovi za exkurzi a lihoviny zapíjíme světlou dvanáctkou.

Na stole je opět návrh na hledání ubytování. Zamítnuto!

Proč si na následujících kilometrech Milan neustále pobrukoval: "Žamberk-Vamberk, to je pěkná trasa, nikde žádnej kopeček, prostě je to krása!", nevím. Snad zbytkáč ze včerejška, snad začalo působit vypité konopí. V každém případě realita byla od uvedené písně diametrálně odlišná...

Po projetí Kvasinami jsme se konečně začali stáčet k našemu dnešnímu cílovému městu, Dobrušce. Závěrečných 8 kilometrů jsme absolvovali po silnici první třídy, ale prostě už jsme nějak, po několikerém zabloudění, neměli sílu poslouchat Milana a jet jeho nefrekventovanými cestami.

Do Dobrušky jsme dorazili kolem půl páté.

A když nepočítám malý zádrhel při ubytování (počítali tu totiž s námi až zítra), který Milan, bráníc tak svůj holý život, vyřešil, bylo všechno v pohodě. Sprcha, večeře a návštěva restaurace s místním (chutným) pivem Rampušák, oslava Jarových narozenin. Po několika kouscích jsme se odebrali nakutě, dychtivě očekávajíc další zážitky...